Vojtova bitva
„Strejdo, na mě nemáš!“
prohlásil Vojtík když si vylosoval bílé.
Hráli jsme na mojí nové šachovnici zakoupené v Brně (prohlédněte si figury, a pochopíte, proč nad nimi Vojtíkovi zazářily oči)
A já věděl, že půjde do tuhého. Na šachovnici nastala bitevní vřava ve které střelec létal po diagonále, jezdec divoce skákal, dával vidličky, dáma kvapně ustupovala před ohrožením. Dámské křídlo bylo zničeno věží a na královském křídle neúprosně bílí pěšáci postupovali do osmé řady aby se z nich staly těžké figury. Král se jen tak tak rošádou dostal z ohroženého f7.
Byla to krvavá a nemilosrdná řež.
Dovedete si to představit?
Na konci toho celého zmatku jsem musel Vojtíka zklamat.
Nezastrašila mne jeho slova v úvodu, vzpamatoval jsem se z jeho varování, z těch slov nahánějících obavy: „strejdo, na mně nemáš“, vyčkal jsem konce jeho řádění a prohlásil:
„Pěšák na h1 – měním na Jezdce a hlásím Šach mat!“ a partii jsem ukončil vítězstvím k soupeřovu zklamání.
